Jak se máte přátelé?
Já docela zaneprázdněně. Tento týden jsem měl obzvlášť nabitý, a to navzdory virovým prázdninám. Problém je, že to naši profesoři jako prázdniny nevidí, a tak nám nasypali hromady otravných projektů, ale to je život.
Bohužel to znamená, že jsem nestihl sepsat pohádku, kterou jsem dnes plánoval vypustit do inter webů, ale našel jsem něco jiného. &#128526

Minulý semestr jsem měl za úkol napsat deseti stránkovou zprávu o praxi. Jenže když jsem dokončil poslední větu, zjistil jsem, že mám všeho všudy jen šest stránek, a tak jsem musel improvizovat.

Vyřešil jsem to tak, že jsem tu zprávu doplnil příběhem. Myslel jsem si o sobě, jak nejsem chytrý, nikdo si přece nebude číst celou zprávu, maximálně ji zběžně prolistují. A samozřejmě jsem se pochlubil kolegům, jak jsem vyzrál nad systémem...

Od nich jsem se dozvěděl, že jsme mohli používat obrázky.

Poslední část téhle povídky se odehrává v post apokalyptickém světě, po virové pandemii, takže je to dokonce tematický!

Enjoy. &#x1F609

Rivuletovi cesty

Něco začíná

Vzduchem znělo štěbetání ptáků, snažil jsem se je najít v korunách větrem se kymácejících stromů, ale bylo to marné, mezi pohybem listoví a neustále se měnící siluetou koruny nešlo pěvce nijak rozeznat. Vedle mě někdo zakašlal. Ležérně jsem se ohlédl vlevo a prohlédl si zástup lidí stojících na platformě nástupiště. Stál jsem před vlakovým nádražím v Bolovicích. Jako čtvrtý ode mě přešlapoval muž s modro-černou taškou přes rameno. Měl krátké černé vlasy a stál tam v modro bílé čtverečkované košili a tmavě modrých džínách. Viděl jsem, jak si utírá nos a znovu se chystá zakašlat. Pomyslel jsem si, jak se asi nachladil, když jsou venku ve dne v noci takové pařáky, možná za to mohla klimatizace, možná to byl zárodek apokalyptického patogenu, dosud nepoznaná mutace chřipky, hlásající zkázu lidského pokolení, mohl jsem jen hádat.

Zakašlání.

„Hej, Dome!“ Ozvalo se zprava a vedle mě si stoupl o hlavu vyšší rozvalitý muž s černým plnovousem, roztaženým do zářivě bílého úsměvu a se stejnou taškou přes rameno jako měl pan Kašlal.

Zazubil jsem se taky. „Ahoj Petře.“ Řekl jsem. „Jak se vede?“

„Pracovně.“ Odpověděl trochu rozmrzele.

Zamračil jsem se, takovou odpověď jsem nečekal. „Ty pracuješ?“

„Ale ne, ne takhle pracovně. Máme do příštího týdne napsat tři eseje a zatím jsem se nedostal ani k jedné.“

„Aha, takže pořád na fildě? Do čeho to máš napsat?“

Ale dozvědět se to mi tenkrát nebylo dopřáno, protože se zleva ozval druhý hlas, tentokrát ženský.

„Zdravíčko pánové!“

Ohlédl jsem se a spatřil usměvavé sluníčko pokryté zrzavými vlasy padajícími až po ramena. Stálo tam na nástupišti s námi a v teplém vánku mu povlávaly tmavě modré šaty.

„Áh, Alžbět!“ Usmál jsem se znovu. „Nazdar, kampak cváláš?“

„Do práce.“

„Tak to jsme tady jako tři mušketýři. A já myslel, že se cestou budu nudit.“

„A kam jedeš ty?“ Zeptal se Petr.

„Na pohovor do Honeywellu.“

„Jo tak, a nejseš z toho nervózní?“

„Ani ne.“

„Seš na to připravenej, co?“

„Jenom trochu,“ usmál jsem se a zahleděl do třepotající se řady stromů „ono to dopadne tak jak to dopadne. Ostatně jako vždycky.“

Zleva zatroubil vlak a siluety se vznesly k obloze.

Nádraží snů

Byl jsem oblečený v tričku a kraťasech, a přesto jsem se stále potil. Večer! Zatraceně, pomyslel jsem si, za chvíli je konec léta a je pořád větší a větší horko. Vyšel jsem na vrchol mostu a začal mě chladit příjemný vánek. Podíval jsem se přes zábradlí pod sebe. Už tam na mě čekal.

Přišel jsem na konec Mlýnského mostu a pomalu se vydal po schodech. Měl jsem čas.

Když jsem došel až dolů, něco mi tam nesedělo. Nemohl jsem si se vzpomenout co, ale něco tam chybělo. Hmm. Přešel jsem ten pocit, zase tolik času jsem neměl. Vydal jsem se přes silnici směrem k východu. Minul jsem nejdřív polorozpadlou barabiznu, potom zahradu připomínající spíše Amazonskou džungli, dokonce se na mě zaleskly oči jakési kočkovité šelmy, až jsem nakonec došel k tomu místu, kde čekal.

Sto tunový kovový kolos si hověl na okovaných dubových kládách a předl svou dieselovou píseň.

Zamířil jsem k jeho čumáku a přejížděl při tom prsty ocelové boky.

„Dobrý večer.“ Pozdravil jsem paní průvodčí. Respektu hodná žena, když dokáže vládnout takovéto bestii.

„Dobrý večer.“ Kývla na mě malá paní v tmavě modré uniformě.

Nastoupil jsem dovnitř a sedl si k oknu očekávaje další nudnou cestu domů. Žel, nebylo mi dopřáno zamyšleně hledět necelou hodinu do temnoty za oknem, probudil mě z transu hluboký hlas.

„Nazdar Dome!“ řekl Petr.

Hurá, nebudu se nudit!

„Čau, kde se tady bereš?“ zeptal jsem se.

„Z práce.“

„Ty píšeš eseje v Mlýně?“

„Ne,“ zasmál se „pracuju ve skladu. Na fildu jsem se vybodl.“

„Aha. No jo, přičichl sis k penězům co?“

„To taky, ale hlavně jsem si uvědomil, že mě to stejně nebavilo.“

„Já myslel, že jsi chtěl učit...“ Zarazil jsem se. Z očí mého přítele se ztratila jiskra, kterou jsem tam dříve vídával. „Aha, jasně, chápu.“

Jen tam tak stál, až jsem se začal cítit trapně.

„Tak si sedni, prosím. Pověz, kde makáš?“

„V Deufolu, balím na pásech.“ Položil svou modro černou tašku na sedačku a za hlučného vrzání pružin se posadil naproti mně.

„Tak to je pěkný, a baví tě to?“

„Vůbec.“

Řekl to tak rezolutně až jsme se tomu oba začali hrdelně smát. Realita je někdy tou nejlepší komedií, pomyslel jsem si.

„Proč myslíš, že studuju,“ řekl jsem „pracovat rukama už jsem zkoušel, a není to nic pro mě.“

„Cítím to stejně, ale ty peníze jsou pěkný. Navíc už jsem mluvil s mojí vedoucí a vypadá to, že bych mohl eventuálně jít do kanclu.“

„No jo, s tvojí angličtinou se tam dostaneš rychle.“

„Zdravíčko pánové.“ Jak jsem očekával přišla k našemu sedadlu usměvavá rusovláska.

Pozdravil jsem s Petrem Alžbětu a uvolnil jsem jí místo k sezení.

„Tak jak ses měla?“ Zeptal jsem se.

„To je na dlouhý povídání.“

„Máme celou cestu vlakem.“ Přidal se Petr. „Tak povídej.“

A tak jsme povídali. A necelá hodina se zdála být o to kratší.

V Bolovicích jsme se každý vydali vlastní cestou. Petr pěšky do dva kilometry vzdálených Zdemyslic. Alžběta k autu a opačným směrem. Ta moje vedla k mému autu a domů. Pod nohama mi křupal štěrk a ovíval mě o poznání chladnější vzduch. Došel jsem až ke svému autu a zastavil se s klíčky v ruce abych si odemkl, ale štěrk nepřestával křupat. A tehdy jsem si vzpomněl, co mi pod Mlýnským mostem nesedělo. Chyběl tam zelený Ford, naprosto stejný jako ten, který stál vedle mého auta.

Vycítil jsem pohyb a instinktivně se přikrčil, nad hlavou mi proletěl konec dřevěné hole.

Na nic jsem nečekal, odskočil jsem stranou a nabral hrst štěrku. Otočil jsem se a hodil ten štěrk po útočníkovi. Neměl jsem ale štěstí, žádný kamínek nezasáhl oči.

„Kdo jsi? A proč mě pronásleduješ?“ Zahřměl jsem.

Neodpověděl, místo toho se dal do útoku. Nemělo smysl se bránit, kosti se začnou lámat dřív než dřevěná hůl, a tak jsem se dal na útěk.

Ukázalo se to jako špatný nápad. Ucítil jsem tupou bolest v pravém lýtku a podlomila se mi noha. Zachránil jsem se kotoulem a bleskově jsem se otočil. Stačilo to abych se vyhnul ráně, která mi mířila na hlavu.

Dřevěná hůl mi prosvištěla těsně kolem ucha a já ji chytil, když se vracela. Trhl jsem směrem k sobě a vyvedl tím protivníka z rovnováhy. Nedal se ale tak lehce, pustil tyč, o kterou jsme se přetahovali, přiskočil ke mně a bleskurychle udeřil pěstí. Snažil jsem se vyhnout, ale pravá noha mě neposlouchala. Dostal jsem ránu do spánku a odhodilo mě to na nástupiště. Svět kolem mě se rozzářil a cítil jsem vibrace po celém těle.

Vzhlédl jsem a spatřil smrt, jak se napřahuje k poslednímu úderu.

Smrt ale musí být hluchá a slepá, protože ve chvíli, kdy se hůl začala spouštět k mojí hlavě, přede mnou projel rychlík a z neznámého útočníka nezbyla ani stopa.

Oddechl jsem si. To bylo těsný. Šáhl jsem si do kapsy a uvědomil si svou strašlivou chybu. Neměl jsem klíče!

„A takhle jsem je ztratil mami.“ Řekl, jsem. Očividně ji to přepadení rozzlobilo stejně jako mě, protože tam stála rudá ve tváři.

„No to si děláš... A jak se do toho auta chceš...“

„Neboj, naštěstí znám čarodějku, která mi obstará náhradní, ale žije až v dalekých Židlovicích, tak to bude muset počkat do pondělí.“

Máma jen zakroutila očima, a tak jsem se otočil k odchodu. Když jsem došel do svého pokoje, otevřel jsem si okno a poslouchal zvukům léta. Bylo to poslední úterý před začátkem podzimu.

A jak jsem tam tak zamyšleně poslouchal šelestu stromů a skřehotání nočních tvorů, napadlo mě, že se vlastně na ten podzim těším. Že se těším až uvidím kamarády, které jsem už čtyři měsíce neviděl. Že se těším až se dostanu do toho studentského rytmu až budu mít spoustu práce. Ale, řekl jsem si, vůbec, vůbec se netěším až budu muset roztáhnout nějaký text ze dvou stran na deset.

Všechno jednou končí

Jsou tomu už dva roky. Procházím se zpustlým náměstím Bolovic a pozoruji opuštěné obchody.

Pokouším se rozpomenout, jak kdysi vypadaly, kypící životem a oplývající pestrými barvami, které měly upoutat pozornost. Slyším lidi procházet kolem mě, v dálce zní zvon kostela, nevím ale kdy začal zvonit, a tak nemůžu určit kolik je hodin. Když se opravdu hodně soustředím, slyším kakofonii silničního provozu. Vrrr. Tůt tůt. Klik klak. Klik klak.

Všechno je ale rozmazané, jako bych se díval přes nějaký opar. Přes opar minulosti. Otevřu oči a vidím rozbité vitríny vedle vylámaných dveří. Břečťan obrůstající zdi vyrabovaného hotelu a vysokou trávu prosperující na někdejší zahrádce. Vidím prachem pokrytá auta v různých fázích rozkladu. Všechno jednou končí.

Dojdu na konec náměstí a vzhlédnu ke kostelu. Obrovské vstupní dveře byly dávno použity jako palivo. Na vybledlé omítce se začínají objevovat zárodky puklin, které jednoho dne pošlou celou stavbu zpátky k zemi.

Jak neradi si to uvědomujeme. Všechno jednou končí. Přátelství. Lásky. Štěstí. Život.

Civilizace.

Pan Kašlal se ukázal být pacientem nula. Nebo spíše symptomem nula, už tehdy byli všichni zatracení, jen o tom ještě nevěděli. Obyčejný kus DNA, neškodný a v každém z nás docilní. Nikdo už se nedozví, odkud se v nás všech tenhle virus vzal. Na takové otázky nebyl čas.

Za správných podmínek se aktivoval. Dokud fungoval internet, říkalo se, že za to můžou rekordní teploty, které v tom létě nastaly v kombinaci s dalšími faktory lidské činnosti. Možná to byly fámy enviromentálních extrémistů, možná ne, na tom už nezáleží. V podstatě přes noc celý rovník zešílel. Nastal chaos. Státy, které mohly se odřízly od pevniny, ale vydržely jen o trochu déle než ty, které byly s pevninou spojeny.

Zombie byli schopní nevídané agresivity, instinktivně se shlukovali do stád a měli tendenci migrovat. Přes Arabské emiráty se prý převalili jako hejno sarančat. Čína, ach, ty nejhorší videa pocházela z Číny.

Imunní byly dvě procenta lidí a já tehdy vyhrál v loterii, nebo prohrál, záleží na úhlu pohledu.

Dojdu až ke kostelu a procházím portálem. Majestátní. I přes vytrvalou snahu živlů ve mě interiér stále vyvolává pokoru. Dojdu až k žulovému letnýři, všechny lavice už byli spáleny, a posadím se směrem ke vchodu. Venku je docela hezky, letní dny jsou stále ještě horké, ale to by se mělo pomalu zlepšovat.

Doléhají ke mně zvuky poledne. Venku zpívají ptáci a mezi listím šustí vítr. Občas uslyším meluzínu v některé z rozbitých vitráží. Je to nádherné, pomyslím si. Člověk se musí těšit z maličkostí, jinak by se zbláznil.

Seskočím z letnýře a vydávám se domů.

Za poslední rok a půl jsem procestoval Evropu. Zůstávat doma bylo příliš bolestivé. Benzín, ale postupně degradoval, cestou zpátky jsem musel najít dieselovou motorku.

Vyjdu zpátky na náměstí, naposledy se ohlédnu za budovou kostela, která mě nejspíš přežije, ale která stejně jako tak jednou skončí. Procházím kolem pustých obchodů až k vyschlé fontáně, kde na mě čeká můj odvoz.

„Nazdar Sáro.“

„...“

„No, tak se spolu zase projedeme. Doma jsem tě ještě neukázal krásko, stejně není komu bych tě ukazoval, ale určitě by ses jim líbila.“

„...“

„No jo, ty toho moc nenamluvíš, ale to se mi na tobě líbí.“ Usměji se na svou motorku a otočím klíčkem abych zapnul žhavení. O chvíli později už projíždím uličkami Bolovic za hlasitě se rozléhající ozvěny dieselového motoru. Jedu do Zdemyslic, kde stojí náš rodinný dům... Tedy teď už jen můj dům. Vychutnávám si chladný vítr ve tváři a vyhýbám se autům rozesetým po děravé silnici.

Zatočím směrem do Zdemyslic a zastavím se u třetí budovy. Není to ale můj příbytek. Vypnu motorku a postavím ji na stojan. Před chatrčí s propadlou střechou zeje polootevřená zrezivělá branka. Za hlasitého vrzání ji otevřu a přijdu až k popraskaným dveřím. Položím na ně ruku. Kdysi tady žil můj kamarád.

Uslyším kroky.

Ve skle dveří se objeví postava a než stihnu zareagovat otevře je. Ne. Přede mnou se tyčí rozvalitý muž se zacuchaným černým plnovousem. Zpod hustého obočí na mě koukají krvavé oči. Ne. „P...Petře?“

Než stihnu vyslovit cokoliv jiného skočí mi po krku. Padáme na zem v nekonečné sekvenci kotoulů, cítím zkažený dech a slyším hlasité vrčení doprovázené cvakáním zubů. Držím si jeho hlavu od těla, ale kůži na tváři mi drásají přerostlé nehty. Oba dva bestiálně řveme.

Konečně se mi podaří vklínit nohu mezi nás a odkopnout ho. To ne, znovu ne. „Péťo, prosím...“ Začnou se mi mlžit oči.

Rozběhne se na mě, já rychle uhnu stranou a zavřu branku. Začne si mě obcházet, hledá ten správný úhel. Po špinavém plnovousu mu stékají zpěněné sliny a přimhouřené oči vypadají ještě rudější. Odhalí řady zkažených zubů ve vražedném úšklebku. Skočí přes plot.

Myslel jsem, že ho přechytračím, skáču ve stejnou chvíli na druhou stranu plotu, ale něco mě chytí za kotník. Spadnu na ruce a podaří se mi vyprostit v tak špatný moment, že to nedokážu zachránit do kotoulu. Než se vyškrábu na nohy už mi dýchá na krk. Rozběhnu se a přeskočím motorku. Zachrání mě štěstí. Odhadnu chvíli, kdy bude přeskakovat motorku Petr, otočím se společně s pravým hákem. Už předem mířím tam kde bude jeho hlava a uhádnu. Rána dopadne tvrdě na bradu, nebude to ale stačit. Využiji chvilkové dezorientace a podkopnu Sáře stojan. Není čas ji nastartovat, a tak ji jen shodím na Petra. Uslyším, jak mu Sára rozdrtí koleno a obličej se mi svraští v bolestné grimase.

Sednu si na zem a rozvalím se ve vysoké trávě, těžce oddechuji a pozoruji mraky nade mnou. Po tvářích mi stékají slzy a štípou v četných škrábancích. Petr se mezitím vzpamatuje a začne zuřivě řvát. Mlátí sebou a škrábe asfalt před svým domem.

„Já doufal...“

„Aaaaaaaaaggggg! AAAAAAARRRGHHHH!“

„Omlouvám se kamaráde.“

Otočím se zvednu ze země kamennou dlaždici.

Všechno jednou končí, říkám si.